I já mám city... - 11. Nejdůležitější rozmluva mého života

11. kapitola – Nejdůležitější rozmluva mého života

14. 1., v Bradavicích
Milý deníčku!
Samozřejmě, že jsem Nevilla potkala. Vůbec se nechápu za to, jak jsem mohla jenom na chvilku pomyslet, že by tam nepřišel! Vždyť to je tak absurdní představa! Bydlí v jedné ložnici s Harrym, zná se s Hermionou, Ronem i Ginny… Připadám si teď tak strašně hloupě!
Mám z celého toho večera tak divný pocit. Neměla jsem tam chodit. A ani Ilone jsem tam neměla tahat. Určitě si musela všimnout, jak po mně celou dobu zíral. No dobře, tak i já jsem se na něj sem tam podívala, ale to prostě nešlo se na něj nedívat! Jako na potvoru seděl přímo naproti mně a dívat se po celou dobu do strany by vypadalo fakt blbě.
Začínám znít ironicky. Fuj, tohle nesnáším. Když mě popadne ta moje ironická nálada, tak to už je známka toho, že to se mnou jde z kopce.
Nebudu mluvit o tom, co nám tam Harry dneska vykládal. Asi to je podstatné pro ostatní, ale mě to v tuhle chvíli fakt nezajímá! Snad časem, až budu mít náladu. Promiň…
Když jsme se po skončení toho našeho setkání s Ilone vracely k nám do společenky, potkaly jsme Nevilla. Spíš bych měla říct, že na mě čekal před vchodem do koleje, takže jsem se mu nemohla vyhnout ani kdybych chtěla. Nutně se mnou potřeboval mluvit, takže mě tam s ním Ilone nechala o samotě.
Když zavřu oči, vidím před sebou ten jeho výraz. Zní to neuvěřitelně, ale vypadal ještě víc nervózně než já. Jako by to bylo možné! Dívala jsem se na něj a pořád jsem se nemohla zbavit vzpomínek na tehdejší plesový večer. Byla jsem mírně přiopilá a on bezpochyby taky, protože jinak by mě nepolíbil. A pak všechny ty výčitky během prázdnin a vzájemné se vyhýbání během celého tohohle roku…
Řekl mi, že mě má rád a nechce zapomenout na to, co se tehdy stalo.
Já vím, asi jsem to měla čekat. Ne asi ale určitě. Každá jiná by tohle v mojí roli očekávala, jenom já jsem na to moc hloupá, protože jsem to prostě tušila, ale odmítla si přiznat, že by to takhle mohlo být… A já vůbec nevím, co mám dělat!
Prostě jsem mu řekla, že to nejde, protože… protože to prostě nejde! Harry je Harry už několik let. Nezáleží na tom, jestli je sám nebo ne. Prostě mám ráda jeho a hotovo!
Tohle všechno se vůbec nemělo stát! Neměla jsem na ten ples jít, protože pak bychom se nelíbali a pak by za mnou nepřišel a neřekl by mi, jak moc mě má rád, pak bych ho nemusela odmítnout, pak bych mu nemusela ublížit…
Určitě teď někde sedí sám a proklíná mě kdo ví kam, protože já si vlastně ani nic jiného nezasloužím. Nechtěla jsem mu ublížit, nikomu, nikdy! Tak proč mě najednou osud nutí dělat věci, kterých se já sama štítím?
Kdybych alespoň tušila, co si počít.
Ilone jsem to všechno řekla. Když už mám jednou kamarádku, tak se snad logicky předpokládá, že se jí budu moci svěřit. Začínám to brát jako samozřejmost. Alespoň něco je optimistické…
Jenomže ani ona neví, co na to říct…

Původně bílá, nyní do posledního volného místa popsaná stránka v Lenčině deníku zavlhla a zvlnila se pod návalem spousty a spousty slaných slz. Lenka se cítila tak mizerně, jako ještě nikdy v životě. Byl to ještě horší pocit, než když se v noci probudila z toho nejhoršího snu. Tehdy si alespoň mohla být jistá, že to všechno přejde, že za nějaký čas zapomene a už se tím nebude trápit. Jenže teď? Pokud se jí podaří usnout, ráno se pak probudí ještě smutnější a bezradnější.
„Lenko?“ Ilone odhrnula závěsy, které Lenku skrývaly před zraky ostatních. Byla zvyklá se tu zavírat a schovávat pokaždé, když chtěla být sama. Když zaslechla Ilonin hlas, rychlostí blesku zaklapla svůj deník a schovala ho pod polštář.
Ilone se nepatrně zamračila. „Píšeš si deník?“ Aniž by čekala na pozvání, posadila se na peřinu vedle Lenky a světlá nebesa postele zase zatáhnula.
Lenka po chvilce váhání kývla. „Jo.“ Jakou cenu by mělo teď zapírat?
Ilone se snažila ignorovat Lenčiny slzy alespoň slovně, když už to pohledem nešlo. „A jak dlouho?“ zeptala se téměř znalecky.
Lenka zavrtěla hlavou. Celý tenhle rozhovor jí připadal zbytečný. „Ne víc než dva měsíce. Právě jsem začala,“ odpověděla potichu.
„Tak to je fajn,“ usmála se Ilone, „Protože to pak budeš schopna s tím taky na čas přestat, že jo?“
„A proč bych měla?“ Lenka jí vůbec nechápala. Potřebuje se vyzpovídat deníku, říct mu úplně všechno, aby se jí ulevilo alespoň částečně. A ona jí tu bude vykládat, že by si ho teď vůbec psát neměla? To zní nanejvýš divně!
„Už jsi někdy četla svoje staré zápisky? Myslím třeba jenom měsíc, nebo klidně i ty včerejší.“ Ilone ani nečekala na odpověď. „Tak přesně tohle by se ti mohlo vymstít. Dám ti příklad, ano? Po roce si najdeš přítele a budeš strašně zamilovaná a šťastná. Jenže se podíváš do deníku na rok staré zápisky a co tam neuvidíš? Jak jsi ublížila Nevillovi a jak tě to strašně mrzí. No a co se stane pak?“
„Všechno se mi to vrátí,“ pochopila konečně Lenka.
„Přesně tak,“ přikývla Ilone. „Buď na si ho na čas úplně přestaneš psát a nebo budeš spoléhat na svojí silnou vůli.“
„Myslíš to tak, že budu věřit tomu, že odolám si to za rok zase nepřečíst?“ zeptala se Lenka.
„Přesně tak,“ zopakovala Ilone podruhé.
„Hm…“ Lenka nevěděla, co říci. „Tak já o tom popřemýšlím,“ přislíbila nakonec neochotně.
„Fajn. Ale dej na mojí radu,“ kladla jí Ilone na srdce.
Lenka mlčky přikývla, poodhrnula ověsy a podívala se skrz okno ven, na sníh. Od chvíle, co se vločky začaly snášet na zem, uběhlo jenom pár dnů. Byly tak krásné, tak lehké, tak nezaměnitelné... Lenka je odjakživa milovala. Jenže tenhle rok si ještě nedokázala najít čas se na ně podívat ven. Poslední dobou totiž neměla čas vůbec na nic…
Ani vločky ji však nedokázaly odehnat od jejích myšlenek.
„Ach ne. Já si prostě nemůžu pomoct. Nechtěla jsem mu ublížit, ani ho nějak zranit nebo cokoliv jiného, ale to prostě nejde, když…“ Na Lenčinu tvář vytryskly nové slzy a vzápětí se už znovu nezadržitelně hrnuly jejími tvářemi.
„Lenko, chceš slyšet můj názor?“ Ilonin hlas zněl klidně, vyrovnaně. jako kdyby už dávno čekala, že jednoho dne se tohle stane. Jako by si už mnohokrát dopředu připravila, co Lence v tuhle chvíli řekne. To bylo podivné. Moc podivné.
Lenka kývla, na nic víc se mezi všemi těmi vzlyky prostě nezmohla.
Ilone si poposedla blíže k ní a vzala ji kolem ramen. „Lenko, jsi k sobě strašně neupřímná. Já vím, že možná Harryho máš ráda. Jak se tak na tebe dívám, tak ne možná, ale určitě. U každé snídaně, večeře, pokaždé když ho potkáš s Ginny, tě to bolí. Jenže copak je tohle cesta? Snad si nemyslíš, že až do konce života budeš žít z těch okamžiků, kdy se na tebe usměje! Až odejdeš ze školy, budeš celé roky jenom doufat, že na něj někde narazíš, aby ses netrápila tím, že ho vůbec nevídáš. Budeš sama, protože si nebudeš chtít přiznat, že bys někdy mohla a že máš ráda taky jiné! A takhle to chceš?
S Harry nikdy nebudete spolu. On Ho porazí, pak se s Ginny vezmou a narodí se jim tři krásné děti.“ Z Ilonina hlasu zněla až děsivá jistota. Lenku by možná za normálních okolností napadlo se zeptat, kde na tohle všechno přišla. Ale v tuhle chvíli, v tu to prostě nešlo. „Harry tě má rád jako kamarádku. Ano, záleží mu na tobě, třebas to nedává najevo. Ale miluje Ginny, ne tebe. Musíš se s tím už smířit a ne věčně doufat v něco, co stejně nikdy nenastane.
A pak… Myslím si, že kdybys Nevilla neměla alespoň trošku ráda, tak tu teď nesedíš a nebrečíš jako smyslů zbavená. S výčitkami svědomí můžeš ublížit akorát takovému člověku, kterého miluješ.
A ještě něco, Lenko. Pamatuj si, že tvoje sny se vypaří až tehdy, kdy vyřešíš všechny své problémy. Až se začneš cítit šťastně a spokojeně, nebudou tě už obtěžovat. To je ten důvod, proč na čas přestaly. Přemýšlej o tom, ano?“
Lenka se na ní nechápavě dívala. Tohle nebyla Ilone, jakou znala. Z téhle Ilone čišela moudrost. Jako by jí nebylo šestnáct, ale celých šedesát let.
„Ano,“ přikývla Lenka, stále ještě trochu vyděšená. Ale už přestala brečet.
Ilone se na ní usmála a beze slova ji objala. „Tak a teď mi ještě něco slíbíš, ano? Tři věci.“
Lenka na ni tázavě pohlédla. „Jaképak?“
Ilonin úsměv se ještě více roztáhl do jakési vševědoucnosti. „Tak za prvé, slib mi, že odteď k sobě vždycky budeš upřímná. Že se začneš mít ráda takovou, jakou jsi.“ Z pohledu jejích očí bylo znát, že jí moc záleží na Lenčině kladné odpovědi.
„Dobře, slibuju,“ přikývla bez většího zaváhání. „A ty dvě další?“
„Za druhé přestaneš Ginny zazlívat to, za co nemůže. Zbytečně na ni žárlíš, zbytečně se k ní chováš chladně. A to není spravedlivé.“
Lenka musela v duchu uznat, že Ilone má pravdu. Sama tohle cítila už delší dobu, ale nechtěla si to přiznávat. Bylo mnohem pohodlnější věřit tomu, co si namlouvala, než tomu, co se jí vůbec nelíbilo. „Dobře,“ souhlasila znovu.
„A za třetí…“ Ilone jí znovu hluboce pohlédla do očí a Lenka v nich poprvé za to odpoledne našla taky neurčitost. „Slib mi, Lenko, že pokud se mi něco stane…“ nadechla se, „tak si nebudeš nic vyčítat a nebudeš kvůli tomu smutná. Pamatuj, že co je dáno už nikdo nezmění. Nikdo, rozumíš?“
Lenku zamrazilo v zádech. Najednou vůbec nevěděla, co si o tom všem má myslet. Zírala na ni neschopna slova.
„Tak slibuješ?“ zeptala se Ilone neklidně.
„Ano, slibuju,“ přísahala Lenka naposledy.
Ilone se vděčně usmála, ale nádech smutku už její oči neztratily. „Mám tě ráda, Lenko,“ objala ji znovu.
Pak vstala, znovu za Lenkou zatáhla závěsy a podle kroků, které Lenka zaslechla, nejspíš opustila jejich ložnici. Zůstala zase sama.
Vůbec nevěděla, co si o tom všem myslet. Bylo to divné, celý ten rozhovor zněl tak pravdivě, tak reálně, tak nadlidsky… Zanechal v ni takový zvláštní, nepopsatelný pocit, jakousi naději a zároveň strach.

***

Zbytek odpoledne strávila Lenka sama se svými úvahami. Musela důkladně přemýšlet o všem, co jí Ilone řekla.
Svojí nejlepší kamarádku potkala až u večeře. Ilone se tvářila nezvykle vesele. Hýřila jakousi krásou a optimismem, který ve vzduchu zachytil snad každý, kdo vedle ni stál, nebo kdo se na ní třeba jenom podíval. Snažila se rozdat vše, co jí ještě zbývalo. Radost.

Druhý den ráno už se Ilone neprobudila. Spolužačky ji našly se spokojeným úsměvem na rtech, jenže mrtvolně bledou. Nenahmataly jí tep, už ani nedýchala.
V noci jí selhalo srdce a ona jednou pro vždy opustila celý tento svět…

***

15. 1., v Bradavicích
Milý deníčku!
Je mi to moc líto, ale na čas ti budu muset přestat psát. Snad to pochopíš.
Promiň mi to.
Lenka

***

Častokrát si lámala hlavu nad tím, co jí Ilone řekla v její poslední odpoledne. Den ode dne si stále více přiznávala, že měla naprostou pravdu. Ani jediné její slovo nelhalo. Udivovalo ji, nakolik si byla jistá vším tím, co se stane. Ona prostě věděla, že umře, věděla to! Pro Lenčin mozek byl tenhle fakt nepochopitelný. Nemohla přijít na kloub tomu, jak tohle všechno Ilone zjistila.

Seděla na lavičce a do vlasů se jí zamotávaly sněhové vločky, které se stále ještě snášely k zemi. Jakkoliv sníh nejdřív napadat na zem nechtěl, musel se teď o to více snažit, aby svou chybu dohnal. A že se mu dařilo.
Lenka se rozhodla, že co nejdřív napraví všechny svoje chyby. Šanci dostal sníh, tak ji musela zákonitě dostat také ona.

Ještě ten večer poslala svému tatínkovi sovu s dopisem, který ho závažně žádal o fotku Lenčiny maminky z dob, kdy jí bylo šestnáct let.




A/N:
Strašně dlouho jsem měla velké plány ohledně příběhu a podle toho se nejspíš taky vyvíjely všechny předcházející kapitoly. Jenže pak mě prostě jednou napadlo, že to musím napsat jinak. A tak téměř po roce měním všechny svoje osnovy a nakonec všechno dopadne úplně jinak, než původně mělo. :) Tímto chci jen upozornit, že touto kapitolou počínaje by sem tam něco nemuselo zapadat, tak to prosím ignorujte. Přepisovat předcházejících deset by bylo moc zdlouhavé a nejspíš by to nemělo cenu…
Lucinka256
PS: Tušíte, proč chce Lenka tu fotku?